Jak přišla Baba ke svému jménu, Zapadlé město na Chlumu, Pověst o Boží vodě, Dobrovice: Ohnivé zjevení, Dražice: Železná hůl z hradu, Hrad Michalovice: Duchové pod Putnou a tajemná chodba, Zvířetice: O rytíři Benedovi za Zvířetic, jeho veliké lásce o královraždě na něm spáchané, Vinařice: Tajemný dárce, Sýčina: Pověst o vzniku kostela, O vzniku Bezdězu, O vzniku Máchova jezera, Báseň o vězni na Bezdězi, Pověst o Kosti
Je to už moc dávno co nedaleko Bakova žila bába kořenářka se svým dědkem a vnukem. Byla celkem spokojená s chudým živobytím, které za své bylinky dostávala. Jednou na bábu přišlo pomyšlení, že by mohla při sbírání léčivých bylin a kytiček navštívit i Krakonošovu zahrádku. Vzala tedy nůši na záda a vydali se všichni tři na cestu za bylinkami. Je pravda, že dědek bábu od této nedovolené návštěvy Krakonoše zrazoval, ale ta se nedala odradit.
Po poledni slunného dne dorazili do míst Krakonošova království a chtěli využít toho, že Krakonoš odpočívá. Bába se tedy vkradla do Krakonošovy zahrádky a utrhla tu a zase tam, nějakou tu bylinku či kytičku, zdobící pestrobarevný koberec jako rozprostřený na strání Kotle.
Vtom ale nechtěně zavadila o horský zvoneček a ten se rozhoupal a zvonil a svým hlasem rozhoupal i další a zvonily, že jejich hlas probudil spícího Krakonoše a upozornil na nevítané hosty v jeho zahrádce. Jinak byl pán Krkonoš hodný ale takováhle návštěva ho rozhněvala. Však bába také jak viděla probouzejícího se Krakonoše, věděla hned že je zle. Do ruky popadla nůši s bylinkami, druhou rukou vzala dědka a ten zas vnuka a už to metošili pryč.
Utíkali co mohli, srdce jim tlouklo jak na poplach, už přeskočili patero kopců, přebrodili patero řek, říček a potoků a když už byli jenom krůček od svého domova, nad údolím kde zahlédli protékající Jizeru, která byla hranicí Krakonošovy moci, tu se ozval zdáli hřímavý hlas: "Stůjte! Svému trestu neujdete!" Ještě zadula vichřice nesoucí slova: "Změňte se v černý kámen!" A než jim v uších doznělo poslední slovo svým: "...ámen !" začal se jim kalit zrak, nohy těžkly a nebyly schopny dalšího pohybu. Cítí jak vrůstají do země, nemohou z místa a mění se pomalu v beztvárný kopec - v černý kámen.
Tak jak se proměňovali v beztvarou hmotu bábě vypadla nůše z ruky a natrhané bylinky a květiny se sypala po úbočích a začaly hned zapouštět kořínky a růst. A protože se dal vnuk do pláče, slzy, které mu stékaly po tváři, se zachycovaly v proláklině, kde je dnes pod Brejlovem rybníček. A tak jak se drželi za ruce proměnili se v podlouhlý kopec. Nejvyšší vrch je Baba, menší Dědek a ten nejmenší je nazýván Vnukem.
Tak a to je vše, možná že to bylo jinak, dodnes však věřím, že tato trojice čeká na vysvobození z tohoto zakletí a návštěvník Baby má dík tomu možnost poznat a prohlédnout si bohatou chráněnou květenu a zabloudit z vrcholu kopce ke vzdáleným Krkonoším.
Ze sbírky V. Vosáhly
Před mnoha a mnoha léty stávalo na Chlumu město. Všichni obyvatelé města byli veselí, nikdy se nermoutili, nebylo mezi nimi nespokojených ani chudých. Každého dne se konaly slavnosti, lidé chodili v průvodech a hudba je doprovázela. Žili úplně bezstarostně.
Jednou přišel do města chudý, utrmácený poutník. Bylo mu divné, že jsou všichni tak veselí, zeptal se proto jednoho chlapce: "Pověz mi, chlapče, proč jste stále tak veselí?" Oslovený se na něho podíval, ale když před sebou uviděl ubohého chudáka, tak mu ani neodpověděl. Totéž učinilo i několik dalších dotázaných.
Konečně chudák došel k představenému, dotaz opakoval a žádal při tom i o nocleh. Leč ten jej odmítl, řka, že zde není místa pro chudé. Poutník, roztrpčen bezohledností těchto lidí, odcházel z města a pravil: "Trest boží vás nemine."
A vyplnilo se. Jakmile opustil město, uslyšel přenáramný hřmot. Ohlédl se a s podivem pozoroval, jak se celé město řítí do propasti a za chvíli po něm nebylo ani památky. A dnes, když přiložíme ucho k zemi v oněch místech, kde stávalo město, zaslechneme prý slabé doznívání hudby a hlasy obyvatelů propadlého města.
Život Budovcovy župy XII/1977, č.4
Za dávných časů stálo na svahu Chlumu město Pilničky. Jednou přišel do toho města cizinec a prosil o nocleh a jídlo. Nikdo mu ničeho neposkytnul až teprve jeden chudý uhlíř ho pohostil. Tento uhlíř měl těžce nemocnou ženu. Ráno mu cizinec poděkoval a řekl, nedaleko je pramen, jehož voda uzdraví jeho nemocnou ženu. Uhlíř šel pro vodu, jeho žena ji vypila a uzdravila se. Za trest, že lidé ve městě nebyli hodní, se město propadlo a pramen, kterým se uhlířka uzdravila, se nazývá Boží Voda.
(Život Budovcovy župy XIII/1977, č.6)
V lese nedaleko městečka Dobrovice se občas zjevuje přízrak zlého vrchního, který za života zle utiskoval prostý lid. O půlnoci se projížděl na koni, jemuž z nozder šlehají jiskry. Za ním vlaje černý plášť, na hlavě třírohý klobouk.
V obci jsou zříceniny gotického hradu z druhé polovina 13. století, přestavěného po roce 1329 posledním Pražským biskupem Janem IV. z Dražic za účasti francouzské stavební huti. Na hradě prý bývala uschována železná hůl, o níž se vypráví následující pověst.
Jednou chtěl ďábel připravit loupežníky o peníze. Lapkové se bránili a zahnali jej. Ráno našli hůl s nápisem. "Kdo tuto hůl zdvihne, bude šťasten." Zjistili, že hůl sama od sebe třikrát tluče o zem v místech, kde je uschován nějaký poklad. Nakonec byla hůl lapenému loupežníkovy odebrána uschována na hradě v Dražicích. Lidé věřili, že čert si pro hůl chodí a v pekle s ní mučí hříšné duše.
(J. V. Grohmann, České pověsti)
Nakloněná věž Putna v areálu zříceniny Michalovice prý stojí nad pokladem, který se marně snažili najít již alchymisté a Vlaši za časů Rudolfa II. Věž se zřítila v 19. století právě kvůli kopání, ale pověst vypráví o tajemném výbuchu již někdy ve středověku. Při tom se objevil silný zelený oheň. Zdivo pohřbilo poklad i jeho hledače, duchové rozmačkaných opovážlivců prý dodnes poklad hlídají.
Michalovický hrad má vedle údajného pokladu několik dalších tajemství - jedním z nich je prý podzemní chodba, která vede z Michalovic pod dnem Jizery, snad až k hradu mladoboleslavskému. Obyvatelé tudy mohli uprchnout v době nebezpečí.
Ve druhé polovině 11. století bydlet na tomto hradě slavný hrdina, Beneda zvaný, syn Guriků a vnuk Tassův. On měl kromě tohoto hradu rozsáhlé pozemky, pokladny zlata plné a přátel bezpočtu. Avšak jakkoli již roku třicátému se blížil, byl dosud bez hospodyně. Ne proto, že by byl krásné pohlaví nenáviděl, aneb nenáviděn byl, neboť mezi nejstatečnějšími rytíři z celých Čech byl první krásou, silou a šlechetnými mravy, a žádná dívka nebyla by se zdráhala ruky své krásnému muži podati. I on však mohl se věrné a milované družky života dočkati, jak nám tato pověst vypráví.
Bylo to za bouřlivého večera v zimě, když hlásný oznamoval, že dva jezdci stojí před branou a prosí o vpuštění. Beneda, sedě ve společnosti dvou druhů válečných přátel, Radima z Kosmonos a Bartoně z Bakova, u velikého stolu při plných pohárech, kázal cizince vpustiti a k sobě přivésti. Stalo se. O vstoupil šedivý rytíř v cizokrajném odění a s ním chlapec v pěkném obleku, jenž ale na prvý pohled svou ostýchavostí a sličností dívku prozradil.
Beneda cizince přívětivě přijal, v krbu byl rozdmýchán větší oheň a Benedův zbrojnoš Bystroň na stůl přinesl jídlo. Při jídle seznámili se vespolek. Cizinec byl polský šlechtic jménem Jestřemba, jenž zabloudil v rozsáhlých lesích cestou do Prahy na dvůr vévody Vratislava. Při hovoru netajil se tím, že průvodkyně jest dívka a sice jeho vlastní dcera. Ztratila svou matku, rozenou Češku, a měla nyní od svého otce ku sestře své matky , která žila u manželky vévody Vratislava, sestry to polského krále Boleslava Smělého, odvedena býti. Již po prvních okamžicích nastala mezi hodovníky důvěrnost, jakoby povždy byli bývali pospolu, a Jestřemba tak si zalíbil Benedu, kterého půvabnost jeho dcery Dragomily dojal, že jej vyzval, aby v jeho nepřítomnosti, kdyby toho potřeba byla, poskytl ochrany Dragomile. Beneda to s radostí slíbil, za další rozmluvy uplynul večer a noc je přinutila k odpočinku.
Druhý den z jitra rozloučili se cizinci a opustili Benedu, jehož myšlenky se zabývaly stále jen Dragomilou. Přátelé pozorovali hned tuto změnu i namáhali se lovem ho povyrazit, ale když to, i jiné nepomohlo, škádlili ho vzpomínáním na krásnou polskou dívku, ranili však tím srdce jeho ještě hlouběji.
Beneda s Dragomilou brzy potom v Praze se setkali a od té chvíle srdce jejich vzájemnou láskou plála. Při jisté rytířské hře, kterou vévoda Vratislav byl ustrojil, nacházela se mezi paními a dívkami nejvznešenějších šlechticů českých též Dragomila, nadevšecky skvějíc se krásou, všecky jemným, mravným chováním svým převyšujíc. Také Beneda objevil se s druhy svými na zápasišti a dobyl mnohou cenu, jež mu uděleny byly z rukou vévodkyně. Tenkrát spatřil vévoda Dragomilu ponejprv a od toho okamžiku plála v něm náruživost pro ni. To brzy poznala i vévodkyně Svěntocha, která střehla bystrým zrakem každý pohled manžela svého, a když více pochybnosti měla, svěřila starost milé důvěrnici, tetě Dragomilině.
Stále důvěrnějšími stávaly se námluvy Vratislavovy. Dragomila statně odrážela jeho útoky, tím rozněcovala ještě více vášně jeho. A když vévoda poznal, že mu Beneda v cestě stojí, hleděl jej odstranit. I uložil mu na dvoře polského krále Boleslava, švagra svého, práci, k jejíž vykonání bylo třeba celého roku. Beneda úlohu přijal, ale na radu tety milé, dívky a s vědomím vévodové Dragomilu vzal tajně s sebou do Krakova a zde po příchodu Jestřemby z Čech, jejím šťastným manželem se stal.
Mezi tím zpozoroval Vratislav nepřítomnost krásné Polky a souvislost všeho uhodl tím spíše, že Benedův přítel Bartoň Bakovský, zrádně vše vévodovi pověděl. Ten rozhněván pomýšlel na pomstu a povolal Benedu z Čech. Ale Beneda druhým Přítelem Radimem varován, neuposlechl, vypověděl služby své vévodovy a dal se na ochranu polské královny Věnceslavy, jež byla dcerou ruského knížete a na svého manžela veliký vliv měla. Ta jej přijala za svého komorníka a zůstala mu blahosklonně přízniva. Leč brzy zemřela a za málo dní také všem kupodivu i krásná Dragomila.
Se srdcem hořce stísněným, bez vlasti a bez ochrany, neboť vzpoura polských velmožů přinutila krále Boleslava útěkem se zachránit, cestoval Beneda po rozličných zemích. Konečně přišel o veliké nouzi k zeti Vratislavovu, hraběti Vipprechtu z Grojska, a jej prosil, aby ho s Vratislavem, jenž zatím na prvního českého krále korunován byl, smířil. Vipprecht, muž lstivý, mu slíbil, ale pobytu u sebe mu nedopřál a odkázal na Benna, biskupa míšenského, u kterého se měl Beneda zdržet tak dlouho, než by žádoucí smíření k místu bylo přivedeno. Benno, zbožný prelát, vypovězence laskavě přijal a choval jej co hosta u sebe.
I stalo se, že kolem toho času král Vratislav s vojskem do té marky přitáhl, aby země té udělené mu od císaře Jindřicha za prokázané služby vojenské se ujal. Aby se zde pevně usadil, založil blízko Míšně hrad jménem Hvozec. Co byl stavbou zaměstnán, dověděl se prostřednictvím Vipprechta, že Beneda v Míšní u Biskupa Benna se zdržuje. Sotva to zaslechl, již dávno doutnající zášť se v něm vzňala a touha po pomstě v srdci jeho vzrostla. Vratislav věděl, že Bartoň, nyní jeho komorník, druhdy byl přítelem Benedovým, a toho tedy za ním poslal, aby jej přemluvil, by se do tábora králova vrátil. Bartoň přišel do Míšně a radostí naplnil Benedu zvěstovav mu, že jemu král dávno odpustil a že má přijít do ležení. Kdež se o smíření sám přesvědčí. Beneda, nemaje tušení o zradě Bartoňově, následoval jej bez podezření do stanu králova.
Král přátelsky se tváře, ujišťoval jej, že to, co se stalo, dávno zapomněl, a že jej těší, že tak udatného rytíře opět mezi svými vojíny má. Dal si pak od Bendy jeho příhody vypravovat a jevil veliké účastenství. Po dlouhé rozmluvě vedl jej král za ruku z ležení pod záminkou, že požádá jej o radu k další stavbě při nově založeném hradu. Toliko druhý komorník Vít, syn Solibarův, jej následoval.
Když přišli na to místo odlehlé, pohlédl král jako náhodou na meč Benedův, jehož jílec byl ozdobně zpracován z ryzího zlata a pravil: "Toť zajisté je výborný meč, žes jej dal tak skvostně zlatem ozdobiti." "Králi, pane můj." Odvětil Beneda, "toť nejdražší můj majetek. Kdyby muž úplně ozbrojený na svou přílbu položil si kámen mlýnský, chci jej tímto mečem od hlavy do beder jedním rázem protnouti. Tomu se král velice divil, chválil meč a prosil, aby mu bylo dovoleno blíže jej prohlédnout. Beneda meč králi podal, sotva ho však král v ruce měl, již očima jiskřícíma křičel: "Tak tě přece mám, ty prokletý zrádče, ty vrahu mého srdce! komorníku, svaž mu ruce i nohy!"
Sotva se však komorník hnul, chopil Beneda jeho meč za jílec, vytrhl ho z pochvy a rozťal toho v půli. Vratislav také nelenil a ze všech sil více a více Benedu, aniž by jej mohl zranit, dorážel. Beneda chránil se mečem komorníkovým a napomínal krále, aby ustal od takové nerytířské vraždy úkladné. Co tato půtka trvala, přiběhli dav královi rytíři z ležení, z nichž jeden statnému Benedovi střelil do boku šípem, druhý pak jej kopím prohnal. Beneda klesl mrtev k zemi. Vratislav neuměje krotit hněv, mstil se i na mrtvém, dal jej přivázat k ocasu svého koně, přes roští i trní vláčet a posléze do jámy vrhnout. Bystroň, věrný Benedův sluha, jenž za ním do králova ležení by přišel, vzal mrtvolu svého pána a přinesl ji do Míšně, kde před chrámem byla pohřbena.
Brzy po tomto činu nechvalném a krále tak nevhodném, Vratislav, když jej zlost přešla, dostavila se lítost tak veliká, že zastavil stavbu hradu a do Čech se vrátil. Při návratu domů cítil král hlodání svědomí a přišedšího do Prahy s trpkými výčitkami uvítal jej bratr jeho biskup Jaromír. To vše hluboce dojímalo vášnivou mysl Vratislavovu a tělo jeho i duch byly jak v nemoci. Každý večer, když na odpočinek se bral, bylo mu, jakoby po něm sahala ledová ruka, a když usnul děsily jej sny, jichž předmětem byl Benda. Mimo to rmoutily Vratislava ještě jiné starosti, hlavně vojna s vlastním jeho synem a dědicem trůnu, Břetislavem. I s bratrem Jaromírem, biskupem se rozkmotřil a to pro výčitky, které mu učinil za jeho brutální čin. Proto jej svědomí začalo silně nepokojit a na onen zločin krvavý pamatovat. Hledaje útěchu smířil se s bratrem biskupem a slíbil pokání a zbožným nadání m duši svou této viny smýti a Benedu zemřelého uspokojit.
Proto založil kolegiální chrám na Vyšehradě a nadal jej bohatě. Jak opravdovou měl lítost a se kál, ukázal tím, že při kopání základů chrámových sám dvanácte košů kamení a hlíny z hlouby vynesl, založil mše za zemřelého Benedu a kosti jeho z Míšně do kolegiálního chrámu přenésti dal. V roce na ten den, kdy dál pohřeb a kosti Benedovy pod náhrobkem uměle vypracovaným, na němž byl obraz Benedův, pochovány byly, modlil se král s kanovníky sboru. Pojednou cítil se chopen za ruku a spatřil stínovou postavu Benedy, která mu přívětivě kynula podle sebe kráčet. Klid náhle vrátil se v srdce královo. Po málo měsících Vratislav zemřel, když výslovně poručil, aby jej pohřbili v kolegiálním chrámu podle rytíře Benedy.
Jinaký byl konec Bartoňův. Od té doby, co cítil král výčitky svědomí, byl pohled na Bartoně nesnesitelný, i odstranil jej ode dvora. Bartoň odebral se tehdy na svou usedlost Bakov a tlumil svědomí své honbou a pitím. Jednou jej pozval na hody pán ze Studénky a tu Bartoň požil více vína než jindy. Když se koňmo vracel domů, strhla se najednou veliká bouře, rána hromová splašila koně a ten divoce uháněl přes pole a háje, nahoru a dolů až k vysokým skalám, kde se kůň dostal na jedno skalisko, a jsa stále celý divý, z něhož náhle skočil dolů, přičemž Bartoň z koně spadl a zlomil si vaz.
Od té doby uplynula sta let, Vyšehrad a Zvířetice leží ve zříceninách, ale starý kolegiální kostel sv.Petra a Pavla stojí dosud a vzpomíná jak na krále Vratislava, tak i na statného rytíře Benedu, jehož jméno zaznamenáno ctihodným Kosmasem - ač ne ku slávě Vratislavově - v dějinách českých, a bude se ještě tehdy lesknout, až o poslední zbytky obou staveb zmizí z povrchu zemského.
Na vinařickém zámku, v neznámém místě pod zámeckými sklepy, je ukrytý poklad. Těšit se z něj kdysi mohla jedna chudá dívka, která se ze zvědavosti do budovy vloudila v době, kdy nebylo přítomno panstvo. Ujal se jí neznámý mladík, zavedl ji do podzemí a bohatě ji obdaroval.
Ke kostelu se vztahuje několik pověstí. Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.
Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy a pro obě sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba. Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.
Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich další členové rodu.
Na hrázi Máchova jezera ve Starých Splavech stojí podnes mlýn. Stával tam už před dávnými časy, dokonce ještě dříve, než Karel IV. dal založit původní Velký rybník. Při vypouštění jezera za výlovu je v propusti vidět letopočet 1212,což je rok vzniku starého mlýna.
V mlýně žil kdysi mladý mlynář. Rád se veselil, často poseděl se sousedy a užíval světa. Protože při tom zapomínal na práci, nedostávalo se mu někdy peněz. Snažil se je vypůjčit u sousedů, ale ti mu vyhověli jen neradi, protože bylo o něm známo , že dluhy špatně splácí.
Když zase jednou žádal souseda o peníze zlostí se zapomněl a zvolal: " Ať si mne tady čert vezme když už mi nikdo ani půjčit nechce !"
Jen to dopověděl, ve světnici se zatmělo, cosi vzduchem zavířilo a před mlynářem stanul čert. Byl jak se patří huňatý, zamračený a rohatý, s velkým červeným jazykem a s kopyty místo nohou. Čpěl sírou a kouřem a tato vůně pekla ve chvíli naplnila celou místnost.
" Zde jsem, když jsi mne volal, a jdu si pro tebe ! " zvolal čert. Mlynář se polekal a zprvu ani nevěděl co má dělat. Uvědomil si jen, jakou udělal chybu, když se tak neprozřetelně dovolával čerta. Ten se však znovu ozval. " Chystej se na cestu mlynáři! Čas kvapí !" Mlynář se vzpamatoval z leknutí a povídá čertovi: " Půjdu s tebou, ale měli bychom dřív změřit své síly. Takhle bys mne získal příliš lacino. Co tomu říkáš ?" "Souhlasím." řekl čert a zachechtal se nad podařeným návrhem. Připadalo mu k smíchu, že takový holobrádek se na něj kasá. " Tak tedy čerte ; kdo z nás navrší od setmění do prvního kohoutího zakokrhání větší kopec, ten vyhraje ! " Čert se už nesmál, ale přemýšlel o mlynářově troufalosti. " Platí ", konečně odvětil, " a začneme hned večer, aby jsi si to nerozmyslel. Vyhraješ-li, zůstaneš na světě, ale vyhraji-li já, vezmu si tě do pekla a bude s tebou konec, rozumíš? "
Ve vzduchu to znovu zahvízdalo a zavířilo a než se mlynář nadál, byl čert pryč. Mlynář těžce dosedl na lavici. Ani nezpozoroval že i soused se vytratil a že je zde docela sám. Složil hlavu do dlaní a přemýšlel o sázce, kterou právě uzavřel. Kolikrát už se před tím ještě lehkomyslněji zavázal k podobným nesmyslům a přece vždycky vyvázl ... . Avšak s čertem se ještě nesetkal. Věděl, že tentokrát půjde do tuhého.
" Kdybych tak dnes vyvázl", řekl si posléze pro sebe, "stal bych se docela jiným člověkem. Práce bych si hleděl, dluhů nedělal i oženit bych se mohl a -- "
"Ožeň se se mnou !" ozvalo se za ním. " Mohla bych ti pomoci v tvé sázce s čertem."
Rychle zdvihl hlavu a otočil se. A hle - za ním stála stará babice s hnědýma očima v scvrklém obličeji a s šátkem na šedivých vlasech. Jednou rukou se opírala o hůl a v druhé držela odřenou kabelu. Mlynář si ji s údivem prohlížel. Její nabídka nebyla pranic lákavá. Vzpomněl si však na čerta a úmluvu s ním a po chvilce přemítání prohlásil:
"Nuže dobrá, vezmu si tě. Ale jak mi chceš pomoci ?"
Babice se usmála, přikročila k mlynáři a sáhla do kabely. Vytáhla odtud cosi se slovy:
"Zde máš mlynáři zástěru. Ale není to obyčejná zástěra, vejde se do ní tolik hlíny a kamení, že to žádný druhý na světě neunese. Může ti být užitečná. A zítra se na tebe přijdu opět podívat."
Jak přišla, tak zmizela a mlynáři zůstala jen ta zástěra. Pokrčil nad ní rameny a schoval ji pod lavici ke kamnům. Pak se protáhl a šel do mlýnice. Semlel ještě všechno obilí, posadil se na lavičku a očekával večer.
Soumrak na sebe nedal dlouho čekat. Růžové nebe bledlo a šedivělo. Obrysy blízkých kopců tonuly v jemné mlze stoupající z močálů. Z lesa se počaly vykrádat stíny, natáhly se za každým stromem a keřem, mlžnýma rukama sbíraly teplo a záři. Svatojánské mušky vypluly tajuplně ze tmy. Pod větvemi se nepostižitelně míhali netopýři. Kraj pomalu usínal. Zasněné hvězdy rozsvítily svá světla i z bělostné lastury srpečku měsíce mžila stříbrná zář.
Jímavé ticho proťalo prudké zafičení a rachot. Před mlynářem stanul čert.
"Tak jsem zde mlynáři !" zahromoval s úšklebkem.
Mlynář byl zamyšlen a proto se ulekl ještě více než ráno. Přece jen se vzchopil, odkašlal si a prohlásil: "Ty jsi nějak dochvilný."
Pak se domluvili, že své kopce navrší v lese za jezerem a hned se dali do díla. Mlynář nahrnoval hlínu a kamení do zástěry, čert dobýval velké kameny které nosil na ramennou a hlínu tahal v náručí. Oba sypali hromady blízko sebe, aby bylo stále vidět čí kopec je vyšší. Ať se čert namáhal sebe víc jeho hromada byla stále menší než mlynářova, neboť z kouzelné zástěry se vždy vysypalo mnohem víc země a kamení než mohl čert pobrat. Zpočátku doufal, že se mlynář brzy unaví. Když však viděl, že soupeřův kopec roste rychleji, začal zuřit. Zalitý potem spěchal jako vítr aby sehnal co největší balvany. Až někde u Jestřebí si naložil dvě pořádné skály a těšil se, jak je posadí na vrchol svého kopce a nad mlynářem vyhraje. Čert i z dálky viděl že mlynářův kopec je o kus vyšší. Ve chvíli, kdy prolétal v místech u dnešních Doks, zakokrhal kohout a to byl konec sázky. Mrštil oběma balvany o zem a pekelně zahromoval. Mlynář vyhrál.
Obě skály dosud vyčnívají z hladiny jezera a na jedné z nich si později pan Pancíř z Kosořic postavil svůj kamenný hrádek.
Čert se však ještě nechtěl vzdát. I když už nemohl dál vršit svůj kopec do výše, zavrtal se do země pod mlynářův kopec a zavedl do něj všechny síly pekla, aby jej rozmetal. I bylo vidět široko daleko jak z vrcholu vyletují sršící rozžhavené kameny a vysoko šlehá oheň. Leč kopec zůstal stát neporušen a čert odtáhl s nepořízenou.
Mlynář si otřel z čela pot a vracel se domů. Čím více se blížil k mlýnu, tím byly jeho kroky váhavější. Měl radost z vyhrané sázky nad čertem, ale pranic se netěšil ze svého slibu daného staré babici. Kéž by jí nebylo!
S povzdechem vstoupil do světnice. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo babice jej vítala mladá svižná dívka a děkovala mu za své osvobození. Vypravovala, že byla kdysi tak domýšlivá, že jako trest ji postihlo zakletí. Jeho zásluhou kouzlo pominulo a za to mu bude do smrti vděčná.
Mlynář radostí zavýskl, popadl krásnou dívčinu a roztančil se s ní po světnici.
Brzo se ve mlýně slavila svatba, s níž jako by se tu i štěstí usídlilo. Mlynář poctivě pracoval jak si kdysi umínil a jeho žena také už nikdy nepropadla dřívější marnivosti. Po večerech sedávali na lávce před mlýnem a mlynář často očima zabloudil na oba kopce za jezerem. Připomínaly mu nejenom vyhraný souboj s čertem, ale i zaslouženou odměnu.
Píše se rok 1367. Za krásného podzimního dne vyjíždí z bran hradu Bezděze lovecká skupina v čele s králem českým a císařem římským Karlem IV.. Koně zlehka našlapují po skalnaté cestě, strážní kynou jezdcům na pozdrav a zvlášť uctivě pozdravují svého vladaře. Hrad Bezděz jako by byl ještě mocnější a vyšší, přítomnost císaře a krále mu dodává plného lesku. S lidmi se těší příroda. Dopolední slunce ozařuje kraj vůkol hradu. Jen z dolin a úžlabin vystupuje mlha jako lehký opar.
Skupina sjíždí prudký svah od hradu, objíždí Malý Bezděz a noří se do lesa. Koně oddychují, psi pobíhají kolem jezdců a nahlížejí do křovin. Lovci se družně baví. Hovor je často přerušován smíchem a úsměv se objevuje i na tváři králově. Každý jen očekává povel ke štvanici na jelena.
Lovčí vede skupinu podle králova přání k potoku Doks, kde leží městečko stejného jména. Po půlhodině jízdy je městečko na dohled. Ale dnes k němu nezabočí, dávají se hodně vpravo, kde se rozkládají nejen mohutné lesy, ale i svěží zelená luka.
Najednou se psi naježí a spustí hlučný štěkot. Před nimi vyskočil statný jelen. I jezdci zpozorněli, ztišili se a narovnali v sedlech. Statný paroháč je zcela upoutal.
Panovník rychle rozhodl: "Pronásledovat ! "
A již všichni vyrazili vpřed. Jezdci ostruhami pobídli koně, pevněji se chopili řemenů. Lesní rohy proťaly vzduch a oblíbená, vzrušující štvanice začala.
Pronásledovaný jelen divoce prchá. V prudkém běhu se vyhýbá stromům ,dere se houštinami, láme svým parožím drobné větve, přeskakuje výmoly, vývraty a strže. V jeho očích je strach, strach o život. Dusot koní, štěkot psů a ryk lesních rohů ho nutí, aby nešetřil sil. A právě dnes nechal se sluncem vylákat hodně daleko.
S nasazením všech sil se blíží k známým místům. Zde jsou luka s bohatou trávou a rybníčky, k nimž za noci chodí s laněmi pít. Jen se mihne kolem, přeskakuje s trsu na trs a mizí ve skalnatých srázech, kam dosud lidská noha nevkročila.
Pronásledovatelé nemohou všude za ním, zdrželi se objížděním vodních kaluží. Vodou nasáklí psi vytřásají své kožichy, koně zprudka oddechují. Lovci ještě očima doprovázejí poslední skok jelenův, než jim zcela zmizí. Pak s neskrývanou mrzutostí s obracejí na pevnější cestu. Neměli tentokrát štěstí. Jaká to však byla bohatýrská jízda!
V té chvíli zazní krajinou zpěv. Král zdvihne ruku na znamení, aby jeho průvodci zachovali klid. Z blízkého vršku kam potichu vyjel, spatřil ovčáka se stádem a vyslechl prostou píseň:
"Lesy šumí, listí k zemi padá,
lidské srdce něha spřádá.
Nad krajinou vánek věje,
lučinou dál potok spěje.
Dopřejte mu klidně spočinouti,
domovem ryb ať může plouti.
Horami a lesy obklopen,
pro potěchu bude všem ...."
Pastýř umlkl a vstal, neboť spatřil jezdce nad sebou na návrší. Král jej pochválil a vybídl k dalšímu zpěvu. Ale ovčák se již neodvážil, zvláště když se vedle jezdce objevili další.
Pohled na utěšený kraj i slova pastýřovy písně přivedly vladaře na myšlenku, která ho zaujala. Zavolal k sobě bezdězského purkrabího rytíře pana Oldřicha Tistu, a pravil mu.
"Oldřichu, přikazuji ti, aby tu rybníkáři do roka rybník založili, neboť toto místo je pro něj jako stvořeno !"
Purkrabí přijal rozkaz k provedení. Štvanice na jelena skončila bez úspěchu, ale i tak byl král spokojen. Otočil koně a skupina jezdců se vydala na zpáteční cestu. Na nedalekém stolci zasedli všichni k vydatné svačině.
Zanedlouho sem přišli rybníkáři. Na místě dnešních Starých Splavů rozšířili ve skalách starou propust, vpravo od ní navršili kus hráze a zadrželi tak vodu dvou potoků, Jordánu a Doks. Voda brzy zaplavila obrovskou plochu luk, mokřin a rašelinišť. A tak vznikl Velký rybník - nynější Máchovo jezero.
Rybníkáři sem nasadili kapry a ostatní druhy ryb, pěstované už v jihočeských rybnících. Rybám se zde dobře vedlo a tak v roce 1371 byl rybník prvně vyloven.
Pastýř sice musel svá stáda zahánět na vzdálenější luka, až kamsi k Jestřebí, ale vždycky s pýchou vzpomínal na své setkání s králem Karlem IV.. Později se jeho nejstarší syn stal baštýřem u Velkého rybníka.
Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů jež v oblacích tě šálí a béř, co péče má ti skýtá zde.
Snils o doubravě pode hradem stinné, kde v šepot listí ptačí zpěv se line: nuž, ajhle!
Zde ti pro potěchu nesu do náručí tu sladkou píseň lesů.
Posupný Herman, na Bezdězi vládce,
tak vece královskému dítěti, sirotku Václavu, jejž Ota zrádce tam v nečestném chová zajetí.
Klec prostou s úsměškem mu v ruce klade, o jejíž stěny, snítky lesní mladé,
pták polapený bije křídlem sivým a něžnou hlavou s očkem úzkostlivým.
Hoch bledý klícku v ruce slabé jímá.
Ač na líci, již hebký věnčí vlas, stín utrpení, churavosti dřímá, přec oko, na rty nutí klid a jas.
Ač nuzný šat mu halí útlé tělo, přec hrdě, důstojně pne dumné čelo a jeví moudrým okem, pevným retem, že
předstihl duch léta časným vzletem.
Zas k oknu zašel. Obraz divných věků:
Jak obra skvostný, velkolepý šat, ovrouben sinou mlhou na daleku, kraj široširý, dole rozepjat.
Tu v pestrý háv se pojí hvozdy, luhy, jím řek se vlní stříbrojasné stuhy,
tu na sta skromných vísek v houšti sadů, tu na pahorcích pyšné věže hradů ....
Kdož myslil by, tato krása všecka, ty širé nivy, dálné modro hor,
že údělem jsou nebohého děcka, jež na ně upírá svůj vlhký zor,
že srdéčku, jež v nevoli tu nyje, vstříc nesčetné tam srdce toužně bije,
že chlapec tento bledý s nuzným šatem je sirotek po hrdém králi zlatém!
Tam v modru daleko se tají Praha - Ó, což se touhy peruť po ní pne!
Tam hýčkaly jej hebce v lůně blaha upřímné lásky lokty milostné:
Tam z očí mateřských ráj děcku kynul, tam otec na hruď zářivou jej vinul,
tam sypal nejskvostnější prestol světa čarovné lesky v jeho dětská léta.
Vše zašlo, prchlo! - Mrtev otec milý - lesk, blaho, minuly jak zlatý sen -
i mateřské jej lokty opustily - teď v zajetí tu strádá samoten.
Zde záští jed mu v útlou duši kane, zde cizoty jen mráz kol něho vane,
zde cizinský jen hlahol v ucho zvučí a nepřátel pych tupí jej a mučí.
Zrak jeho těkal po daleké nivě,
pak v myšlenkách se do náručí smek na prostou klec, v níž schoulen úzkostlivě hlavinku chýlil háje zpěváček.
Má ptáče s ním zde v tuhé vazbě strádat?
O zašlém štěstí teskné dumky spřádat?
Má vězni vězeň zpívat v žalné shodě nevole strasti, touhu po svobodě?
Ne, nikoli!
Útlounkým prstem hbitě klec otvírá a hledí dumavě, jak ptáče rozpíná ve slunném třpytě křidélka volná, letíc k doubravě:
Pak s okem jasným, zvonivými slovy
klec prázdnou vrací strážci Hermanovi:
Syn Otakarův dar ti s díkem:
On můž být vězněm - nikdy žalářníkem!
Povídá se, že za husitských válek se Žižka dostal až ke Kosti. Už to bylo nějaký čas, co jeho vojáci marně útočili na mohutné hradby. Pánové z Kosti neúnavně odráželi nové a nové útoky, až si jednooký velitel uvědomil, že silou nic nezmůže. Rozhodl se nechat posádku hradu vyhladovět a zaútočit, až půlka pomře a druhá bude tak zbědovaná, že se nezvedne na nohy, natož aby vzala do rukou zbraně. Husitské vojsko rozložilo tábor v údolí a zpřísnilo stráže. Číhali na kohokoli, kdo by se chtěl z hradu dostat ven. Pochmurný mrak zkázy se snesl nad Kost a veškerá hradní posádka se chtě nechtě dala na dietu.
Dny a týdny plynuly jako voda, až na Kosti zbyla jediná vepřová hlava a soudek vína. Už už se pán hradu chystal vystrojit si předsmrtnou hostinu, když se v kuchyni přichomítl k dílu vychytralý zbrojnoš. Pošeptal něco kuchtíkovi a ten se se smíchem vydal za pánem. Ještě toho večera se na Kosti konala velká slavnost. Posádka si dávala záležet, aby byl cinkot nenaplněných pohárů a řinčení prázdných talířů slyšet široko daleko. Žižkovo vojsko, jenž už bylo dlouhým obléháním znaveno, kroutilo nad veselicí hlavou. „Ten náš vůdce má ale pochybnou strategii ,“ říkali si a vzpoura byla na spadnutí.
Poslední kapkou byl pro Žižkovy vojáky zdařilý kousek hradního zbrojnoše. Když kostecká posádka začala nad prázdnými mísami omdlévat hladem , přehodil voják přes hradby onu poslední vepřovou hlavu a soudek vína. „Dejte si s námi,“ zavolal na husity. „Máme dost na celé měsíce!“ Roztrpčené vojsko stanulo proti svému vůdci a jemu nezbylo, než hned ráno odtáhnout s nepořízenou
Když se slunko vyneslo nad obzor, mohli vyhladovělí strážci hradu pozorovat Žižkovy vojáky, skládající stany a vydávající se na ústupu. Povídá se, že velký husita nedokázal opustit hrad v pokoře. Aby ulevil svému hněvu, pravil: „Hrad je tvrdý jak kost, a ta patří jen psu!“ Tenkrát prý hrad dostal své jméno a jeho majiteli byla na památku posledního vepřového vsazena do erbu kančí hlava.