Čertoviny, O dvanácti apoštolech, Obr Káč, Čertovy šlépěje, O jeskyni Zlodějka, Mohelnice nad Jizerou: Turkyně na Zásadce, Jak Babinský posadil ženu na cvočky,
Před dávnými časy šel jistý hradišťský švec na houby. V místech, kde se říkává "V čertovinách", potkal ďábla. Změřili se od hlavy k patě a prohlíželi se nepříliš zdvořile. Po chvilce pravil smolou a sírou vonící čert: "Co jsi zač?" "Švec jsem, pane čerte!" "Propadl jsi peklu, ale ušiješ-li mi dobré boty, pustím tě!" "S největší radostí," odvětil švec. Změřil čertova kopyta a slíbil, že v sobotu bude obuv hotova. "Však to nebudu žádat zadarmo," pravilo čertisko.
Ve smluvený den nesl švec boty do Čertovin, kde byl satanem už netrpělivě očekáván. Tento zkusiv je, pochválil práci: "Říznou mi sekácky, ševče! Dobře šiješ!" "Jen jestli budeš také dobře platit," mínil tento. Když se čert k vyrovnání účtu neměl, pustili se do křížku a rvali se prý po celý rok tak úporně, až vyváleli ono údolí, které bylo odtud "Čertoviny" nazváno. Švec však za robotu ničeho nedostal a odpelášil s nepořízenou.
Blíže komína klášterského pivovaru je prý skryta hluboká studna. 30.dubna roku 1420 byl cisterciácký klášter Hradiště, na jehož místě stojí dnešní pivovar, napaden husitským bratrstvem orebským, vedeným Hynkem Krušinou z Lichtenburka. Mniši neměli prý již času k ukrytí soch dvanácti apoštolů z ryzího zlata, stojících v klášterním chrámu, z kteréhož důvodu je ponořili do zmíněné studně.
Nad Mohelnicí žil v pradávných dobách hrozný černokněžník a obr Káč, jehož rozlehlý hrad po něm Káčov. Obr byl zaklet od svého nepřítele mocného kouzelníka, který ho proměnil v ohromný černý balvan a hrad v mohutnou horu. Takto zde musí stát až do soudného dne.
Když ďábel cestoval světem, spěchal zdejším krajem mílovými kroky, jak dosvědčují stopy zanechané kopyty, z nichž pravá je otisknuta na skalním balvanu u Valečova, druhá v bažině pod klášterským pivovarem a třetí v lesním revíru, řečeném " Ve šlapce".
(Od Ještědu k Troskám XIII, 1935, č. 9-10)
V jeskyni Zlodějce, kam - jak se tradovalo - mohl Babinský vjet i s koněm, prý byl kanál. Do toho kanálu, když nasypali řezanku, tak vyplavala v Jizeře. Babinský zde prý měl děvče,které si posílal pro víno a jiné potřeby. Rád se přestrojoval, nejčastěji se strojil za lesníka, vždy však se oblékal vybraně.
Velkou radost měl z toho, když mohl prohlásit: "Já jsem Babinský!" A když celá vesnice zmrtvěla a nikdo se neodvážil vyjít z chalup. V Rečkově u Poláků (asi 500 metrů od Zlodějky) měli služebnou a ta ho zradila tím, že ukázala jak odtamtud vychází dým. Mezi Bělou a Krupou v Hoblově chalupě vyslechla služebná z kláštera, která spala na peci, tlupu Babinského, jak mluvili o lupu. Ráno hned strachy utekla domů na Klášter.
(podle vyprávění Antonína Paříka z Nové Vsi zaznamenáno v roce 1963 - archív vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou)
Bylo to takhle po sv. Prokopu a konal se jarmark. Jakási babka šla pro sukni. Zula si střevíce a hodila je přes rameno, aby ušetřila podrážky. V lese někde u Maňkovic se zarazila. Z houštiny vyšel hezký mládeneček v mysliveckém. Babka se sotva z leknutí probrala, už šveholila: "I koukejme, takový hezký mládenec. Však jsem se bála , aby to nebyl tem mordýř." " A který babičko?", ptal se myslivecký. "No ten Babinský přeci!" Mládeneček se nějak zubil do knírku, opřel se o pěkně vyleštěnou dvojku, klobouček posunul frajersky na ucho.
"A kam tak nakvap babičko?" ptal se. "Ale, kam jinam než na jarmark do Hradiště. Potřebuji na posvícení kus kytlice na sebe." Povídali si povídali, mládenec pak nabídl babičce šňupeček. Vzala si jeden, vzala druhý. Zachutnal jí tabáček náramně. Kýchla a povídá: "Však jsem tuze ráda, že je tu člověk s flintou. Kdyby se tady natrefil ten Babinský, lotr jeden." "A vy ho znáte babičko?" zeptal se mládeneček. "Kdepak já, panenko mlíkosrbská, setkat se s ním nechci, takový holomek by měl viset na hambalkách a lidi by z něj měli dřít řemeny." Babka se pokřižovala.
Myslivec ji vyprovodil na kraj lesa. Tu si babka zase obula botky a opět přijala šňupeček. Myslivec jí podával dva měďáky, aby si koupila za ně cvočky do těch botek, vydrží prý dvakrát tak dlouho. Babka peníze lačně shrábla, poděkovala a pelášila k městu. "Já tu na Vás, babičko, počkám, abyste se zpátky nebála," volal za ní myslivec.
Babka byla tomu ráda a vrátila se z jarmarku coby dup. Kanafas na sukni nesla v ranečku a mimo to i plný kornout cvočků. "Neošidili Vás? To víte, Pán Bůh má všelijakou čeládku na tom světě. Víte co? Sedneme se tamhle u pařezu a ty cvočky přepočítáme." Babka souhlasila, sedli do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli na pařez cvok vedle cvoku, pěkně špičkami vzhůru, jako když vojáci mašírují. A když je tak pěkně vyrovnali, myslivecký najednou babku popadl a zadnicí jí na ty cvočky posadil.
Jen zapištěla. "To máte, babko, za to, že jste Babinskému zlořečila. A přitom jste ho neznala. Za to budete mít teď proč nadávat, já jsem Babinský." Flintu na bedrech si nahodil a rychle zmizel v lese. Babka se křižovala cestou až domů a mezi tím tiše pohekávala. To místo vzadu jí safra pálilo.
(Bakovsko, r. VII/1965, str. 13)
Roku 1188 konal se v Mohuči sněm, na kterém se dalo mnoho Němců ozdobit křížem. Měli doprovázet svého Panovníka Fridricha Rudobradého na třetí velké výpravě do Palestiny. K německému vojsku se měli připojiti Čechové s knížetem, také Fridrichem, v čele. Evropa byla zachvácena žhavou touhou odníti Palestinu vyznavačům proroka Mohameda, aby zbožní poutníci nebyli vydáni jejich útiskům. Kníže se vrátil z mohučského sněmu uchvácen nadšením a po jeho návratu se rozešli po jeho říši hlasatelé, aby zvali na vojnu.
V Čechách nebylo jediného mladého rytíře, který by byl nezatoužil poslechnout knížecího přání. Kdo se již rozhodl, vyčítal druhým liknavost, ba lhostejnost. Podobnou výčitku zaslechl také panic ze Zásadky a velmi ho mrzela. Sám by se hned přihlásil, ale rodiče ho nepustí, mají ho jediného. Vydat se proti jejich vůli, ba dokonce tajně, na tak nebezpečnou cestu nechtěl.
Když o tom před rodiči prvně začal, uslyšel, jak tušil, že ho měli doposavad jako oko v hlavě a s bolestí by sestoupili do hrobu, kdyby ho turecká střela sprovodila ze světa. A matka vzlykala, však že není sám na světě, že mohou jít na vojnu takoví, kteří jsou živi z ruky do úst, kteří nemají co ztratit.
"Jaká by to byla spravedlnost, mamičko," namítl panic, "kdyby se jen chudí vydávali do nebezpečí, dokonce když nemají tak dobré zbraně jako zámožní? Však jste mně vždycky učívali, že Bůh může člověka vyvést i z jámy lvové. Bude-li jeho vůle, vrátím se zdráv a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem se vyhnul obtížím, kde se jiní nevyhnuli."
Ta slova se otci líbila. Mluví z tebe pravý rytíř, udatný a ke všem stejně spravedlivý, pomyslil si a přestal mu bránit, ba dokonce manželce domlouval, aby synovi nezabraňovala. Pln radosti zamířil panic do zbrojnice, aby si vybral brnění na cestu, otec mu daroval nejlepšího koně a na něm se zakrátko vydal mladý křižák do Prahy, kde se vojsko shromažďovalo.
Třetí křížová výprava byla v samém začátku nešťastná. Český kníže Fridrich zemřel dříve, než se mohl vydat na cestu, a když se vojsko dostalo do Palestiny, utopil se německý císař v řece. Panic ze Zásady zůstal v prvních bojích nezraněn, ale potom ho také zdar opustil. V nějaké šarvátce upadl do zajetí a s jinými druhy stejně nešťastnými byl odvlečen do hradu mocného paši.
Všichni věděli, že je zle - Turci neradi dlouho živili své zajatce. Panicovi druhové byli skutečně brzy popraveni, pouze on sám se nějak zalíbil pašovi, nechal ho tedy na živu a přidělil ho k stárnoucímu zahradníkovi, aby mu konal těžké práce.
Mladý rytíř ovšem rád zaměnil žalářní kobku za krásnou zahradu, ale velice ho tížila vzpomínka na druhy, kteří tak žalostně skončili své mladé životy, i na rodiče, jimž nemohl poslat zprávu. Jistě budou myslit, že také zahynul. Ostatně - ztratili ho, jako by byl padl. Odtud se již nikdy nevrátí! Turek zahradník byl naštěstí dobrosrdečný chlapík. Pozoroval svého pomocníka, jak chodí ztrápený, a byl by ho rád potěšil několika laskavými slovy, ale co by to pomohlo, když mládenec nerozumí po turecku. I jal se ho přiučovat tureckému jazyku sám - jemu pro radost - se učil česky, až si mohli docela dobře porozprávět. I vyptával se Turek účastně, odkud je, má-li rodiče, a když zvěděl, že je z rytířského rodu, pokýval hlavou, že si to myslel, že je to na něm vidět.
"Kdybych si tu mohl aspoň na flétnu nebo loutnou zahrát a zazpívat," posteskl si mladý rytíř. "Hned by se mi ulehčilo. My Čechové už jsem takový národ, že nás někdy písnička postaví na nohy, když je nám zle." "Což o to," usmál se stařík, "nějak to uděláme." I pátral tak dlouho, až oba nástroje panicovi opatřil. Ještě toho večera rozléhaly se zahradou líbezné zvuky hudby a písní. Větřík je zanesl vysoko, až tam, kde byly komnaty pašovy jediné dcery. Otevřela okno dokořán a poslouchala se zatajeným dechem. Příštího dne sestoupila do zahrady a stařec jí musil zpovzdálečí ukázat zpěváka.
I promluvilo její srdce tak mocným hlasem, že přehlušilo její pýchu i náboženské rozpaky. Rázem si pěvce zamilovala, ale slůvka s ním zatím nevyměnila. Čekala, až otec na delší dobu odjede z domova, a pak vzkázala, že má zahradnický pomocník jít nahoru do jejího příbytku. V panicovi hrklo. Což dá-li Turkyně rozkaz, aby byl popraven? Snad ji obtěžuje jeho hra i zpěv. Dívka ho však přijala vlídně a přiznala se, jak ji dojímají jeho písně, že z nich tuší stesk. Panoš, dojat její dobrotou, dal se do vypravování o rodičích, o Zásadce a celé své vlasti. Poslouchala to jako pohádku.
Od té chvíle spolu rozmlouvali často. Panna přemluvila starého zahradníka aby jí umožnil schůzky s křesťanským jinochem, a stařec přivolil. Když je potom vídal v rozhovoru, najednou si pomyslil, jaký by z nich byl pěkný párek, kdyby byl mládenec Allahovým.
Pašova dcera však na Allaha nemyslila. Jí se líbilo, co jí panic vypravoval o své víře a zdálo se jí, že by se mohla bez rozpaků vzdát Allaha pro křesťanského Boha. Po dva roky se scházeli tajně oba milenci a nikdo je neprozradil. Konečně dívka přišla s návrhem, že by mohli spolu prchnout z hradu a dát se na cestu do krásných Čech, že chce být křesťankou a jeho věrnou manželkou. Její slova zněla zajatci jako nebeská hudba, ale přece varoval před nebezpečím. "Můj otec je prchlý, ale na obrátku zase pln dobroty," namítala panna, "i kdyby nás dostihl, jsem jista, že by nám odpustil."
Nedopověděla, že sama po celé noci nespala, než se rozhodla, vždyť měla svého otce velmi ráda. Teď vyčkávala, až se vydá na výpravu proti křižákům, o které dlouho mluvil. Jednoho dne si zavolal dceru, rozloučil se s ní a napomínal, aby se nebála, zanechá-li na hradě pouze služebnictvo. Nehrozí obava, že by se křižáci dostali až do těchto vzdálených končin.
Sotva ulehl mrak prachu za odjíždějícími, svolala panna své komonstvo a vyjevila jim svou vůli. Věděla, že mezi nimi není zrádce, ba že ji budou rádi provázet na daleké cestě. Ani starý zahradník se nebránil, vždyť lásce mladých lidiček přál! Jeli dlouho, až konečně se dostali přec šťastně přes české hranice.
Zatím vládl na Zásadce smutek. Rytíř a jeho manželka zvěděli, že mnoho českých rytířů se dostalo do zajetí a skončilo katovou rukou nebo bylo prodáno do otroctví. O jejich synovi nikdo nic nevěděl, zpráva nepřicházela, i připravovali se na to, že syna na této zemi už nespatří. Někdy naříkali, jindy jim bleskla v srdci nová jiskérka naděje.
Jednoho večera, když oba byli již na loži, zavadily jim o sluch známé zvuky - někdo zatroubil dole pod hradem. První vyskočila z lože matka. Tak, ano, právě tak znívala polnice když ji nasadil ke rtům její synáček. Je před branou! Netrvalo dlouho a paní omdlévajíc radostí tiskla k srdci svého tolikrát oplakaného jedináčka, potom jej objal zestárlý otec. Ale kdo je ta líbezná dívka, která opodál trpělivě čeká, až si jí povšimnou?
"To je má vysvoboditelka a má nevěsta," představil ji panic prostě. Přijali ji radostně a dívka si jejich denně rostoucí lásky zasloužila. Poddaní říkali, že jí dobrota hledí z očí, a byli by pro ni do ohně skočili. I s jejím lidem se všichni záhy spřátelili. Krásně, veselo bylo na Zásadce, jen jedna starost visela nad mladými manžely jako těžké mračno. Je pravda, že Turecko je velmi daleko, ale rozhněvaný paša přece může najít cestu do Čech. Pak bude zle! Přešlo pět let a nic nepříjemného se nepřihodilo. Naopak, štěstí celé rodiny vyvrcholilo narozením pacholíčka.
Zatím paša je už dávno hledal. Jak našel své sídlo prázdné, ihned uhodl, kdo mu dceru vzal, a vzplál takovým hněvem, že vykonal strašlivou přísahu, že je zbaví života, jen až je dostihne. Provázen velikým počtem svého lidu vydal se na cestu. Šli kudy-tudy, paša totiž nevěděl, odkud jeho zajatec pochází ani jak se jmenuje. Sjezdil mnoho, mnoho zemí, celé čtyři roky bloudil Evropou a poptával se, který z rytířů si přivezl z Palestiny nevěstu Turkyni, ale nikdo mu neuměl říci. Zásadka byla zapadlá do lesů jako jezevčí doupě a mladí manželé žili sobě, nedbali o svět, málokdo o nich věděl.
Plynul již pátý rok od pašova odjezdu z Turecka, když mu konečně přišlo na mysl, že by se měl jeho derviš optat hvězd, kudy by se měli brát. Podle dervišovy rady dali se podél Jizery. Bylo pozdě večer, když se dostali skoro k samé Zásadce, ale nevěděli o tom a zůstali na noc v lese. Když ráno vstali, hlásil jeden služebník, jaký měl podivný sen: nezruší-li paša přísahu, že dceru a zetě zahubí, nenajde je kdyby byli na dosah jeho ruky.
"Sen je sen," prohodil Turek a rozlícen naopak řekl,že jim neodpustí, Allah mu je svědkem. Toho dne se točili tmavými lesy kolem hradu, jako by bludný kořen překročili. Do noci hradu Zásadky nenašli, ač se derviš dušoval, že je skoro u cíle.
Ráno jiný Turek sloužící tvrdil, že měl stejný sen o pánově přísaze, jako jeho druh minulé noci. "Sen je sen, já ničemu takovému nevěřím." Zase bloudili po celý den cestou necestou a musili nocovat pod klenbou mocných dubů na břehu Jizery. Té noci dostal sám paša přísný rozkaz, aby odvolal hříšnou přísahu, i poslechl konečně tajemného hlasu a zrušil ji. "Až se ráno probudíš," zvěstoval mu neznámý rádce, "podívej se k východu. Uvidíš tam hrad, kde žije tvá dcera." Sotva se rozbřesklo a paša se vzbudil, vskutku docela blízko svítilo se v sluneční záři cimbuří pevného hradu. I nasadil Turek polnici k ústům a zatroubil.
Jako před pěti lety rytířova matka poznala syna po zvuku polnice, tak její snacha nyní okamžitě věděla, kdo stojí před branou. I její muž se upamatoval, že takové famfáry slýchal tam daleko ve Svaté zemi. Vyhlédne z okna a vidí vojsko, na jehož praporu je zlatý půlměsíc. Zbledl leknutím. "neboj se," domlouvala mu jeho žena, "je to můj otec, ale mám tušení, že se nám nic zlého nestane. Půjdeme mu naproti." I dal rytíř rozkaz, aby se posádka nechystala k boji, a se svou manželkou vyšel beze zbraně z hradu ven.
Když se přiblížili, padli na kolena a postrčili svého synáčka do náruče pašovy. "Dědečku," zažvatlal pacholík po turecku a bez strachu se díval starému Turkovi do očí. To přemohlo nadobro hněv starého bojovníka. Se slzami v očích objal svého vnuka a potom dal dceři i jejímu choti své požehnání. Kuchařky si pak mohly nohy uběhat, jak spěšně byla chystána hostina na počest milého pantáty a jeho družiny. Když usedli k tabuli, Turek všecko pověděl, jak dlouho je hledal a kterak ho sen obměkčil.
"Už vidím, že stojíte pod ochranou mocnějšího Boha, nežli je Allah, jemuž jsem přísahu vykonal," končil své vypravování a dodal, že na místě, kde posledně nocovali, postaví křesťanskou svatyni. Když potom poznal, v jakém míru a štěstí žije jeho dcera, zatoužil zůstat s ní navždy. I poslal své lidi, aby jeho majetek v Palestině prodali a co se dá odvézti, aby dopravili na Zásadku. Jeho nákladem byl tehdy prý zbudován pod hradem kostel v nynější Mohelnici a zůstal po něm památkou.
Podnes je na něm vidět zvenčí hlava Turkyně. Daleko široko není tak staré svatyně. Pochází opravdu ze 12. století v románském slohu. Stavbou se tak liší od okolních kostelů, že lidé věřili, že je zbudován tureckým způsobem.