Boleslavský věnec, Zlý sen, Pověst o boleslavském řezníkovi, Tajné chodby
V těch dávných dobách, kdy žírná krajina kolem Jizery byla ještě řídce osídlena a šumění hlubokých hvozdů slyšeti bylo až za opevnění města Boleslava Mladého, táhli proti Městu voje nepřátel. Kořist byla jejich cílem.
Obyvatelé se k obležení a boji chystali se statečným odhodláním. I když podle vyprávění přišedších kupců věděli, že počet jejich je příliš malý, aby uspěti mohli proti převaze nepřátel. V blízkosti města byla tehdy osada, čas už setřel její stopy, ani jméno po ní nezůstalo, ale přece…
Ženy odtud uměly prý zhotovovati výborný chléb, calty, koláče, které boleslavští na trzích o jindy rádi kupovali. Před očekávaný obležením města se v osadě peklo celý den i celou noc. A právě této noci se přiblížily voje nepřátelské, vyhládlé a žíznivé. Omamná vůně přilákala je do osady. A jedli…
Vůdčím vojů ženy předložily obzvláštní pochoutku - věnec sladký, mákem a jádry ořechů plněný, také dobrým truňkem nešetřily. S ranním rozbřeskem se pacholci vojenští probouzeti počali, ale vůdců svých ze sna probuditi nedokázali. Boleslavští pak vtrhli z města svého a voje nepřátelské, bez vůdců ve zmatku se nacházející, snadno rozprášili.
Vyprávělo se, že pekařky dobře věděly, jak zrna maková upraviti a nápoji doplniti, aby se hodovníkům dobře a dlouho spalo. Co však jisto je - od té doby obyvatelé města Mladé Boleslavi na sladký věnec dopustiti nedali, ve chvílích významných na stůl jej kladli. A také tehdy, když hosty vzácně uctíti chtěli.
Blízko hradu, pozdějšího zámku stával osamělý mlýn. Mlynář utonul při povodní a ve mlýně po neštěstí hospodařila rozvážná mlynářka a její syn. Když syn dospěl v statného mladého muže, mlynářka probděla mnohou noc starostí, aby si dokázal zvolit tu správnou nevěstu. Nejedna dívka, dokonce i zdejší dcerka boleslavského pána se za synem mlynářky velmi ráda ohlédla. Mladý chasník prozatím zůstával ke všem pozorný, nicméně chladný.
Mlynářka synovi i domlouvala a nabádala ho, ať si vybere dívku milou, stavem i jměním jemu přiměřenou. Za hlavní ctnost své budoucí snachy pokládala dobré srdce a pracovité ruce. Mladý mlynář pak svoji matku často chlácholil a uklidňoval, že nemusí mít o jeho volbu obavu, že si přivede takovou nevěstu, aby ani ona, ale ani jeho matka nelitovaly.
Čas však, jak známo ubíhá jako voda. Jednoho časného rána vpadl mlynář pobledlý a rozrušený k matce a vyprávěl jí svůj sen, který ho v noci navštívil. Zdálo se mu, že usnul v lese a že se k němu připlazili jedovatí hadi. Obklopili ho, obtočili mu ruce a nohy a přilehli k hlavě tak těsně , že se ani nemohl pohnout. Mlynář ve snu zavřel oči a zatajil dech. Když opět pohlédl, hadi se začali nadýmat a chystali se na něj vrhnout. Vykřikl hrůzou a sen zmizel.
Když syn svůj hrůzný sen dovyprávěl, mlynářka zbledla leknutím a zachvátil ji velký strach. Zlých snů se bála, a proto ji od chvíle pronásledovala neblahá předtucha. Následující neděli odešel mladý mlynář do sousední vsi. Byla neděle, a tak se oblékl do svátečního v dlouhého cípatého kabátu. A právě v tu chvíli, kdy kráčel pod hradem, dívala se na něj komtesa, vykloněná z okna. Mlynář se však neohlédl, protože se na tak vznešenou dívku neodvažoval ani pohlédnout. Když pak mladý muž došel k místu, kde se točil vítr, zdvihly se cípy jeho kabátu a v prudkém víru sebou zamrskaly jako párek hadů.
Mladá komtesa se najednou dala do křiku s tím, že se jí mlynář posmívá a chová se před ní neuctivě. Kníže se rozlítil, dal ho dohnat svými pacholky, přivést na hrad a bez soudu a bez milosti nechal mlynáře upálit. Jeho matka nevinnou smrt svého syna oplakala a od té doby chřadla žalem. Když cítila, že už brzo zemře, krutou a rozmarnou komtesu proklela. Žádala její život za život mladého mlynáře, který byl zmařen její vinou. Mlynářku pak brzo pohřbili a celý kraj napjatě očekával, zda se klenby vyplní.
Nečekali dlouho. Když komtesa jednoho dne vyjela z hradu na vyjížďku a právě míjela osiřelý mlýn, strhla se prudká bouře. Koně se splašili, vůz se převrhl a spadli i s komtesou do mlýnské stoky. Dříve než ji mohli lidé přispěchat na pomoc komtesa utonula. Ještě dlouho si pak lidé to nešťastné místo u mlýna ukazovali. Vítr tam vál i v době, kdy všudy kolem bylo naprosté bezvětří a ani jediný lístek stromu v okolí se nepohnul.
Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech. Nejvyšší hofmistrně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, prchala se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.
Když se bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví ve městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: strašívá prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat. Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.
Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku. Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově. Poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů. Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a čeho žádáš?"
Hrozné zjevení odpovědělo: "Já sem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost." Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten naleznete."
Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistrně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát alespoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožčiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.
Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu páně se svobodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.
Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.
(Ferdinand Strejček)
Pod boleslavským hradem je údajně spleť chodeb - vedou jak do centra města, na hrad Michalovice. Uprostřed chodeb je rozlehlé moře, u něhož se zjevuje přízrak bílého rytíře na ohnivém koni. Má to být poslední majitel hradu, který každého zbloudilého oloupí. V podzemním jezeru je ovšem ukryt poklad, který tady uschovali majitelé před zánikem hradu.