Pověsti z Bakova nad Jizerou

Klokočka, O bílém jelenu, Nešťastná třináctka

Klokočka

Zvířetická paní byla nemocná. Lékaři o ní pochybovali. Jednou k ránu paní usnula a zdálo se jí, že k loži přistoupil svatý Prokop a povídal: "Vyšli posly do lesa za Rečkovem. Nechť kráčejí podle potoka, až dojdou ke klokočkovému keři. Týž ať vytrhnou a zpod keře vyprýští pramen, jehož vodou se uzdravíš."

Paní se probudila a hned zavolala sluhy, aby dle rady Prokopovy se zachovali. Poslové přinesli opravdu vodu z onoho pramene a paní dala na onom místě po svém uzdravení vysvětiti kapličku sv. Prokopa. Pod kaplí vyvěrá pramen, jehož voda mnoha nemocným prý zdraví vrátila. Dříve tu bývaly hlučné pouti. Dnes jest tu malebné lesní zátiší, které po klokočkovém keři dostalo jméno Klokočka.

(Život Budovcovy župy 1966, č.2)

O bílém jelenu

Kromě fořtmistra mělo polesí Klokočka v minulém století ještě jednoho démona, který strašil lidi. A to bílého jelena velikosti malého koně. Jedno bylo jisté, když návštěvník lesů nedostal výprask od fořta, stalo se tak od jelena, který dokázal i k smrti člověka utýrat.

Přihodilo se jednou, že vyděsil dva chlapce jdoucí z Bílé hlíny a nesoucí nůši švestek. I když jeden hleděl doprava a druhý doleva a pelášili, aby nebyli překvapeni, a málem už se radovali, že jsou z lesa venku. Dokonce se už dali do zpěvu, když ve stráni cosi zapraskalo. Hup a obávaný jelen byl takřka u nich. Nůše se švestkami byla hned na zemi.

Ještě štěstí, že na dosah byl doubek, na nějž hoši vylezli a tím se zachránili. Jelen se pustil do švestek. Pochutnával si na nich a chvílemi se podíval na strom, co tam ti dva dělají. Když pak měl dost, nabral milou nůši na parohy a tloukl s ní a pak šlapal, až ze švestek zbyla jenom kaše. Potom hrozně zařval a odkráčel k potoku, aby zapil tu dobrotu.

Toho honem využili chlapci, posbírali kusy nůše, ze švestek nezbylo skoro nic, vzali nohy na ramena. Když už byli v bráně vedoucí ven z obory, ohlédli se. Propána! Jelen se žene za nimi. Sotva stačili branku zavřít, jelen byl tady a pustil se do branky, až z ní třísky létaly. Lidé, kteří chlapce potkali a viděli, jak jsou vystrašení, říkali: "To jste měli štěstí, že jste utekli!"

Kdo nemusel do lesa, ten tam nechodil. Zvláště v době říje, to byl jelen nejnebezpečnější. Ani ženám z celého okolí se nechtělo chodit do lesa pro "huknu". Tak se říkávalo klestí, kterého bylo v každém domě na topení a vaření pořád potřeba. Měly strach. Napadení se množilo. Ale to také po nějakém čase skončilo. Jednou dřevaři, když šli kácet, našli jelena zdechlého. Byl otráven. Jak a čím to už nikdo nepoví. Ale tím také současně všechny příběhy s bílým jelenem v Klokočce skončily.

(Místní noviny Podbezdězí, Bělsko 1995 č. 3, zaznamenal Miroslav Činka)

Nešťastná třináctka

V napoleonských válkách přenocovalo v Bakově oddělení vojáků. Důstojníci se bavili v hospodě U Kettnerů hrou v karty a vyprávěním z válečného tažení. Jeden z nich, pitím rozjařený, zvolal: "Je nás 13, to je nešťastné číslo, dojdu na hřbitov pro čtrnáctého!" Ostatní pochybujíce o jeho statečnosti, vsadili se, zdali úkol vykoná. Důstojník vyšel do tmavé noci na blízký hřbitov, vzal z umrlčí komory nebožtíka a donesl do společnosti, kde mrtvole připíjeli.

Posléze unaveni, toužili po odpočinku. Důstojník odnesl umrlého zpět do komory. Když se dlouho nevracel, šli ho druzi hledat a nalezli jej k velikému překvapení mrtvého na zemi. Uvázl prý límcem pláště na železný zrezivělý kříž a ze strachu, že ho nebožtík rdousí zemřel.

(Od Ještěda k Troskám XIII, 1935, č. 9-10)